Vyzva pralesa

Share "Vyzva pralesa – dalsi mysticke putovani (a navic LLanchama)" on Facebook
7th Únor, 2011 No Comments

Vyzva pralesa – dalsi mysticke putovani (a navic LLanchama)

rano_vesnice_prales_vistaalegre

Tak jsem se rozhodla, ze ke svemu temer 3 mesicnimu vyroci v Peru vam neco dalsiho napisu. Delo se toho opravdu HODNE, ale dobra, nebudu psat o dnesku ani minulem tydnu, ale pekne postupne..

Tohle se stalo vlastne pred 14 dny:

Bydlet a pracovat mesic na jednom miste ma i sve vyhody. Potkate mile lidi, kteri maji cas a prostor se stat vasimi prateli. Celkove Hostal Yacuruna, ve kterem prebyvam, je plny moc moc milych lidi a umelcu …

Manu, ktery je krom uzasne ciste duse i bajecny pracant v hostalu a celkove kreativni kamarad. Kdyz jsem skoncila sve hekticke mesicni denodenni pracovni nasazeni, zorganizoval pro mne dvoudenni vylet do pralesa za Yourimaguas do vesnic zapadlych v pralese, nikym moc nenavstevovanych. Tak nejak vydedukoval, ze tohle je to, co mne zajima. Meli jsme jit v sesti, nakonec jsme byli 3 divky. Nase dobrodruzstvi zacalo uz tim, ze jsme vyrazili o 2 hodiny pozdeji, coz se ukazalo osudnym pro celou vypravu.

Puvodni plan jet kolem 1 hodiny motokarou do vesnice cistokrevnych domorodych indianu a odsud pokracovat dalsi 3 hodiny chuze, padl uz na ceste motokarou, kdy zacalo brutalne prset a my jely o hodinu dele a dorazily 1.5 hodiny pred setmenim. Asi nemusim vysvetlovat, ze v desti v pralese, ktery je na jilu, se jde asi tak dvakrat pomaleji a je to narocnejsi.. ale navic jsme ve vesnici zjistily, ze bez kluka, ktery nas mel vest, jsme trochu ztracene. Ignorovani informace, ze bez provodce se ztratime uz behem prvni hodiny a takhle vecer a v desti s nami nikdo nepujde, vedlo k tomu, ze jsem zavelela a pak se celou cestu snazila skupinku ochranit, aby dorazila tam, kam mame alespon za soumraku (v teto casti pralesa v noci prece jen lovi velke kockovite selmy … nejen), cele a i kdyz velice promrzle, alespon bez vetsich onemocneni.

[Best_Wordpress_Gallery gallery_type=“thumbnails“ theme_id=“1″ gallery_id=“7″ sort_by=“order“ order_by=“asc“ show_search_box=“0″ search_box_width=“180″ image_column_number=“5″ images_per_page=“30″ image_title=“none“ image_enable_page=“1″ thumb_width=“180″ thumb_height=“90″ popup_fullscreen=“0″ popup_autoplay=“0″ popup_width=“800″ popup_height=“500″ popup_effect=“fade“ popup_interval=“5″ popup_enable_filmstrip=“1″ popup_filmstrip_height=“50″ popup_enable_ctrl_btn=“1″ popup_enable_fullscreen=“1″ popup_enable_info=“1″ popup_enable_comment=“1″ popup_enable_facebook=“1″ popup_enable_twitter=“1″ popup_enable_google=“1″ popup_enable_pinterest=“0″ popup_enable_tumblr=“0″ watermark_type=“none“ watermark_link=“http://web-dorado.com“]

Moje predstavy, ze v pralese se neda moc ztratit, protoze krom cesticek mezi vesnicemi je nepruchodny, se ukazala vice nez mylna. Tak zaprve, krom vesnicek existuji v pralese osamele chyse ci pristresky, pokud mistni cestuji treba vice dnu z vesnice do vesnice. Dale z kazde vesnice vede ruznymi smery nekolik cest, ruzne se v pralese krizicich (bez kompasu bez sance urcit smer) no a za c) jsem uz vubec necekala… lide v pralese nemaji sve „pole“ u domu, ale tam, kde je to v pralese vhodne… Takze treba hodinu jdete, potkate dvacet rozcesti a z toho jen dve cesty vedou jiinam nez na plantaze, pole (kde nic a nikdo neni). No a vyzkousely jsme i variantu „vratime se a zkusime to znovu“. Tak to, ze v lese se neztracim, mam v lese dobrou orientaci a zpatecni cestu si vetsinou pamatuji .. tady nefungue.

Sla jsem podle logiky – vetsi cesta, tady se to krizi v tupem, ostrem uhlu, takze tudy.. tady uz jsme blizko a je to hodne vyslapano, to povede na pole…. jsme dosly k pristreskum hluboko v pralese a zjistily, ze smer mame spravny, ale na jedne z mnoha odbocek (coz je velky uspech) jsme odbocily trochu bokem… po nasmerovani mistnimi jsme sly dal. Asi po 1.5 hodine, kdy jsme prestavaly videt na cestu a ja zaslechla vrceni velke kocky docela blizko, jsem konecne zacala trochu komunikovat s mymi pomocniky, lesem… po dalsich 15 neuveritelne dlouhych minutach, neskutecne promocene (ale v horkem Peru ne promrzle) jsme dosly k chatrckam vetsiho rozsahu.. Ano, jsme tu.. Z jednoho pristresku na nas maval velmi prijemny pan obklopeny bandou deti.. „Sem, sem, zadne starosti, jen pojdte dal“. Veta „jen pojdte dal“ by ve me pri pohledu na zvysenou podestu s palmovou striskou, vyvolala usmev. Ale byla jsem mokra, me nepromokave veci byly durch (holt v Evrope nepocitaji s pralesnim lijakem a vlhkosti) a veci v batohu vcetne dek na spani taky. Hlad, zizen a zacinajici zima mne donutily pokorne rici „Gracias“, odhrnout kukurici a slepice a po prebrodeni blata smichaneho s vykaly zvirat i lidi pod podestou si sednut na spinavou podestu s vdecnosti nevidanou.

Uvarit v druhe chatrcce znamenalo zahodit boty a jit radsi tim marastem bosa … varit na ohni v oblezeni rodiny, cekajici, co jim nabidneme (samozrejme uz vim, takze jsem s timto pocitala a nakoupila vic jidla).

Vecerni toaleta probehla formu slezu po schudkach vedle podesty k prasatum. Vzit moskytieru byl naprosto vyborny napad… A poprve jsem pouzila svuj novy expedicni stan – jako jedinou suchou vec na prikryti. Mimochodem doporucuji. Jako termoizolace funguje naprost nevidane.

Rano jsme vzdaly cestu do dalsich 3 vesnic (3 hodiny tam a pak 4 zpatky bez pauzy jsem prohlasila za trasu nad nase fyzicke moznosti). Prohlaseni, ze Kumpanama je od nas asi hodinu cesty, mi vzala dech.. Nu dobra, jdeme, ale ted uz chci pruvodce. Kumpanamu znam a videla jsem tam jen jednu cestu – z druhe strany.. to nemame sanci samy najit. Nakonec jsme najaly mistni deti. (Levnejsi varianta pruvodce). Vedly nas 1.5 hodiny prenadhernymi uzemimi a videla jsem snad vse mozne z pralesa, od potucku, po jezera, pres giganticke stromy az po drevorubce… Jen zvirata se nam vyhybala.

Dosly jsme do vesnice a zjistily, ze nas ke Kumpaname nikdo nevezme. Trochu zoufala jsem zacala diskutovat s devcaty ve spanelstine, ze Kumpanamu znam a mistniho samana, jen nevim cestu odsud… jen co jsem rekla jmeno samana, nalada mistnich se zmenila. Najednou byli velice napomocni a pan si mne vzal stranou: „Mame tu vice mehiru, ale jsou to tajna mista a nechceme ani turisty ani gringy (cizince), aby o nich vedeli a courali sem. Ale…“ po chvili vyznamne pauzy se usmal, “ jdeme“.

A tak jsme se dostaly k dalsim 3 menhirum a ja se dozvedela, ze jsem vlastne nasla vsechny ctyri, ktere tu jsou. Nikdo nevi, jak dlouho, proc a jakou maji mezi sebou souvislost. Prvni byl silny a vyrazny, plny symbolu .. a ja se tam automaticky zacala cistit (vykaslavat, smrkat…). Stacil metr bokem a vse ustalo. Nemusim vysvetlovat, ze magnetismus na techto mistech je meritelne jiny.

Druhy mel znaky velmi nezretelne a na fotkach nejsou moc videt. Ale dostalo mne, ze to je menhir pantera. (Vzhledem k tomu, ze posledni mesic hledam jakekoliv misto spojene s cerným panterem .. docela mne to dostalo). Posledni – cementerium/hrbitov – naprosto odlisny od predeslych. Pod kamenem jsem objevila dve male jeskyne. Musely jsme se ke kameni prosekat dzungli macetou, a pak si vyslechly, ze ty nahrobky byly opravdu starodavnym hrbitovem a pod jednim znakem byl delany utajeny vyzkum, kdy nasli ve skale opravdu kosti muze, ktery byl jen od pasu nahoru a ditete. Vrsek kamene byl vrascity jak navrsene kupy hliny a ja premyslela, jake procesy a jak dlouho jich je treba, aby tu neco takoveho vzniklo, a co museli pouzit za material a jestli  je to vubec realne.. Ale vzhledem k tomu, ze se odhaduje, ze menhiry jsou z doby predmayske (tedy nejakych 3-4000 let). No nevim, kazdopadne to bylo docela silne a symboly a spojeni s kulturou v Nazca byla odcividna, stejne jako samansky podtext nekterych proflaknutych tradicních symbolu.

Cesta zpet uz byla jen vycerpavajici, z me strany pracujici na co nejrychlejsim bezpecnem navratu (coz se nakonec podarilo v mene nez polovicnim case, ktery je normalne rychlochuzi potreba).

———–

Potreba spat nasledne dva dny na posteli za dvojnasobek ceny jsem si vybec nevycitala. A co je llanchama? No, velmi drahy material – textilie, kterou vyrabely pralesni narody z lyka jedne palmy a delaly z ni odolne obleceni. Dnes se pouziva jako malirske platno – velmi drahe a obtizne sehnatelne. Rostlina tu sice je, ale s mentalitou Peruancu ji nikdo nevyrabi. No a .. verte neverte .. ja jsem dostala jedno platno od Manu a nyni maluji .. a drzte palce, vypada to, ze mam i kupce 🙂

About the author

If you have any comments about this article, you can contact Steky by email, or leave a comment below. You can also follow comments made on this article via our RSS 2.0 feed.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.